Ana Alačkova

Kulinářské zážitky z Bangladéše

8. 05. 2015 8:12:00
Poučená radami mých kolegů virologů, vybavená sedmkrát destilovanou pálenkou a všemi možnými léky, vyrážím za dobrodružstvím jménem kulinářství Bangladéše.

„Hlavně nejez nic co má nižší teplotu než 70°C. Ovoce pro jistotu úplně vynechej, a když nebude úniku jez jen to, co se dá oloupat. Jo a led ani náhodou...“ B eru si každou radu k srdci a už vymýšlím výmluvu, kterou budu používat po větě „ Děkuji, já nebudu...“."Googlím" informace o pokrmech v této části zeměkoule a zjišťuji, že jsou podobné indickým. Tak to ujde, kari můžu, pálivé také, rybičky a zeleninu přímo zbožňuji a tomu zbytku se snad vyhnu.Hned po příletu dostáváme informaci, že se máme zúčastnit uvítací večeře. Jsou milí, říkám si a ptám se, zda to bude u nás na hotelu. S úsměvem mi sdělují, že žádný hotel, bude to u nich DOMA! Ha! Tak brzo jsem takovou zkoušku pro moje trávicí ústrojí nečekala, snad dopadne dobře. Výmluvu mám: „ Je mi prostě nějak divně po devítihodinovém letu a bohužel nemohu moc jíst.“ Po sprše a převlíkání otevírám onen destilát a leju do sebe preventivní dávku, asi pro dobrý pocit. Nechtěla bych zbytek pobytu trávit ve společnosti záchodové mísy. Nasedáme do auta a noční Dhakou míříme k sídlu našich bangladéšských přátel. Musím uznat, že mi místní oblečení, které mám na sobě, pomáhá přežít to neuvěřitelné vlhko a dusno. A už jsme na místě činu. U vchodu nás vítá ochranka, zajíždíme do garáže plné drahých aut nejznámějších světových značek. V duch si říkám jak velké mohou být rozdíly. Venku na ulicích polonazí lidé co bydlí v kartonových krabicích, když mají štěstí, jedou rikšou a tady ochranka, drahá auta, přepych. Jeden a druhý svět rozděluje pouhá zeď. Paní domu mě vítá s úsměvem, provádí domem a ze mě padá strach. Sedáme za stůl a po několika vteřinách zapomínám na výmluvu a na veškerá upozornění mých kolegů a ochutnávám, co se dá. Prostě božská mana. Taj polévka, krevety na milion způsobů, spousta zeleniny. Máme štěstí, říkají, je „Mango season“ a nabízí nám mango ve všech možných podobách. Čerstvým salátům se vyhýbám, hostitelkou nějakého cizokrajného parazita zatím být nehodlám. Mám boule až za ušima a děkuji paní domu za nádherný zážitek. No a po návratu na hotel zase panák pro jistotu :).

Pobyt probíhá v pohodě, už se docela orientuji v odmítání čerstvě umytého hroznového vína a ostatních nástrah a pak to přišlo. Zkouška jako hrom! Sedíme v zasedací místnosti a pan hostitel klade otázku: „ Pracujete madam?“ Říkám, že ano a on vyzvídá dál. Tak sděluji, že jsem zaměstnaná na univerzitě, což vyvolává obrovskou vlnu nadšení, že před ním sedí teacher. Ne, ne, ne učitelkou nejsem, podílím se na výzkumu virových onemocnění u zvířat. Odpověď nepomáhá, prostě jsem vyfasovala profesi a on teď pro mě musí něco udělat. Vyslovuji přání, že bych chtěla vidět něco vskutku místního a on nabízí prohlídku mešity a účast na jedné z největších muslimských slavností, noci kdy se odpouští všechny hříchy. To není špatné, říkám si a nabídku přijímám. Třeba mi také něco odpustí :). Nadšený hostitel okamžitě volá a domlouvá slíbený výlet. Pokládá telefon a se smutkem v očích prosí, abych mu odpustila, že v zájmu vlastního bezpečí na onu slavnost nemůžeme ale, že nás Imám příjme jen tak, ukáže mešitu a řekne něco o historii. Jsem ráda, že to tak dopadlo. Myšlenka, že budu sedět před třicetitisícovým davem, mě poněkud děsila. Druhý den mířím do obchodu, kupuji něco jako kroj i s obrovským šátkem, který bude zakrývat všechno kromě obličeje. Docela mi to sluší. Přijíždíme k mešitě. Imám nás vítá. Podává ruku jen pánům, dámy, včetně mě jsou o tři kroky zpět. Sundáváme boty, a míříme dovnitř, já po špičkách a samozřejmě dodržujeme tříkrokovou vzdálenost od mužské skupinky. Imám vypráví docela zajímavě a perfektní angličtinou. Bude asi velká osobnost, přijal ho kdysi a sám Papež. No a po vyčerpávajícím výkladu dostáváme pozvánku na čaj. Souhlasíme. Čaj je nápoj tepelně zpracovaný, má teplotu větší než 70°C tak proč ne. Chyba lávky! Čaj byl vlažný, v šálku nepopsatelné původní barvy a ještě s mlékem! Tak a teď to přijde, to nedám, snad to stihnu do hotelu. Už jsem se živě viděla, jak objímám záchodovou mísu. Jak ho mám odmítnout???? To nejde!!!! Urazí se!!!! Nic, snad mě přítomnost všech jejich svatých zachrání od nejhoršího. V duchu vzpomínám na otčenáš a snažím se vypít tekutinu tak abych se rtem nedotkla šálku. Moc to nejde. Očima dávám pokyn ostatním, abychom už šli, čím dřív stihneme dávku destilátu, tím bude menší šance, že budeme kámoši se záchodem.

Všude dopravní zácpa, jedeme krokem, je dusno, je mi blbě, už si to vsugerovávám. Bože ať už jsme na hotelu. Leju do sebe čirou pálivou tekutinu, tentokrát z flašky. A pořádnou dávku.

Nevím, zda pomohli všichni svatí anebo destilát. Nic se nestalo. Z výletu do mešity zůstal jen zážitek a zkouška odvahy.

Autor: Ana Alačkova | karma: 20.10 | přečteno: 1598 ×
Poslední články autora